Monarchii v Německu nahradilo po první světové válce demokratické zřízení státu. Na rozdíl od svých rakouských „modro-krvých příbuzných“ si ale německá šlechta směla ponechat tituly. Roku 1943 narozený Prinz Leopold von Bayern by dnes za jistých okolností mohl být i Bavorským králem (je pra-pra-vnukem Ludvíka I.) a proto se v Německu těší velké popularitě. Ale nejen proto. “Poldi”, jak mu smějí říkat přátelé, se proslavil i na sektoru motorsportu. Jistě není příliš trvdit, že blonďatý princ patřil v 70. a 80. letech mezi přední mezinárodní piloty prototypů a cestovních vozů. Jeho 4. místo při 24h v Le Mans roku 1984 je toho nejlepším důkazem…
Leopoldovi – jak si ke svému vlastnímu zděšení občas uvědomí – již táhne na osmdesátku, přesto ale nevynechá jedinou příležitost usednout za volant historického závoďáku. Při Motorsportfestivalu na Salzburgringu “přeběhla” Jeho Výsost Romanovi Klemmovi víceméně nečekaně přes cestu a ještě překvapivěji měl Leopold spoustu času a náladu k vyprávění. Rozhovor je sice poněkud improvizovaný, přesto stojí za přečtění.
Jak se vlastně dostane tak vysoko postavený zástupce šlechty do “špinavého paddocku”…?
Narodil jsem se na zámku Umkirch ve Schwarzwaldu. Napoleon ho svého času daroval Jozefíně a pak připadl naší rodině Wittelsbachů. Ten zámek měl obrovskou zahradu – a já měl vlastního šoféra s autem. Bylo mi asi šest let, když jsem ho požádal, jestli by mě nevzal na klín a nechal mne alespoň řídit. Stalo se – a od té doby vím, co mne dokáže uspokojit nejvíce.
Kdy jste se objevil v závodech a musel jste používat pseudonym?
Doma mou zálibou vůbec nebyli nadšeni, pseudonym jsem ale nepoužíval. Naopak. To jméno mi brzy pomohlo ke spoustě sponzorů. Měl jsem jich vždy plný overal. Mohu odpřísáhnout, že jsem měl tolik mecenášů a i dobrých výsledků, že jsem do sportu neinvestoval žádné vlastní peníze. Mé partnery vždy přesvědčily úspěchy a také má schopnost, na jisté úrovni reprezentovat jejich firmy. Vrhl jsem se na kopce a od poloviny 60. let jsem patřl mezi nejrychlejší. To samé platilo i ohledně okruhů (Poldi se roku 1969 stal německým okruhovým vice-mistrem cesťáků). Těšilo mne především, že mi opravdu kompetentní lidé potvrdili talent.
Pak jste se stal jedním z předních pilotů formule VW. Proč vaše kariéra nepokračovala v monopostech až nahoru?
Ve formuli VW jsem se mezi vtipnými chlapíky, jako byli Rosberg, Persson a Kottulinski cítil dobře. Obdržel jsem i nabídku jezdit ve formuli 2. Nebyl jsem ale naivní a uvědomoval jsem si, jak nebezpečné monoposty tehdy byly. Měl jsem již rodinu, a k tomu hospodářskou a do jisté míry i politickou zodpovědnost. Rozhodl jsem se tedy, že budu jezdit jen s vozy se střechou. Šlo prostě o ochotu vystavit se maximálnímu riziku – nebo raději ne.
I tak jste se ocitl i ve velmi rychlých autech – v prototypech, které jezdily i rychleji než formule 1…
Ano. V tom ohledu musím vyzvednout především závod v Le Mans roku 1984. Brun Motorsport nám tam připravil Porsche 965B a to byl opravdový wing-car, se kterým se dalo jezdit v zatáčkách neuvěřitelně rychle. A ty jeho brzdy… Zářili nocí, jak byly žhavé. Zkrátka pochoutka pro fotografy. Dost mi trvalo, než jsem dokázal využít možností toho vozu. Byla tam jedna zatáčka, o které Jürgen Barth od Porsche (vítěz ročníku 1977) povídal, že jí jezdí naplno – tedy kolem 380 km/h. Nechtělo se mi to věřit – už 300 km/h jsem tam považoval za troufalost. Kolo po kole jsem se ale odvažoval více a nakonec jsem ten zákrut také bral v nejvyšší rychlosti. Nohu jsem si ale držel na plynu tím, že jsem rukou tlačil na pravé koleno! Byli jsem tam velmi úspěšní a dojeli jsme společně s Walterem Brunem čtvrtí. V týmu jsme měli i Američana Boba Akina, kterému jsme přezdívali “Nail-biter”. Byl dost nervozní a za tmy téměř neviděl, takže jsme noční stinty jezdili jen já s Walterem. Také Porsche 936 týmu Reinholda Joesta, se kterým jsem jezdil DRM, byl výborným speciálem. Pamatuji, jaký byl pan Joest šetřílek: Když nám v neděli odpoledne vyplácel podíl z cen a startovného, tak mu to rvalo srdce. Neštěstím skoro brečel…
Aktuálně jste zakotvil již několikátým rokem v šampionátu Tourenwagen Classic…
Ano, tady se cítím jako doma. Jezdím dokonce ve svém originálním BMW M3, které koupil pan Bahr a nechává ho pro mne připravovat. Jsem šťasten, že se našel organizátor, který takovou sérii provozuje. Když se poohlédnu okolo, tak vidím, že jsme tu mezi sebou jako dříve: Harald Grohs, Dieter Quester, Altfrid Heger, Kris Nissen, Marc Hessel, Otto Rensing, Armin Hahne a další… Stačí zavřít oči a připadám si jako v paddocku staré DTM před 30 lety. Samozřejmě, že už nejezdím „na doraz“ a vyhýbám se soubojům „blatník na blatník“. Bylo by mi líto auta o které se s láskou starají. A k tomu mám přeci čtyři děti a osm vnoučat… Máma mi vždy říkala, že v 60 poznám, jak čas letí – no a mě bude co nevidět 80….
Co vedlo k tomu, že je motorsport tam, kde dnes prostě je?
Nejprve bych chtěl podotknout, že se čas nedá vrátit nazpět a proto nebude sport už nikdy takový, jaký býval. A je to škoda. Vývoj se nedá zastavit, vedl ale nesprávným směrem. Když si dnes chce rodina dát víkend DTM, tak tátu takový výlet stojí kolem 500,- Eur – a to si přeci každý nedovolí. Chyba DTM byla v tom, že se tam nedrželi základní filosofie pořádat ji pro soukromníky. Jakmile se do ní začaly tlačit automobilky, tak to bylo kritické. A to začalo už mého času. Jezdilo nás kolem čtyřiceti a tak ti chlapci dále vzadu nikdy nebylo vidět v televizi. Měli kvůli tomu problémy se sponzory a vedlo to k tomu, že se někteří úmyslně třeba otočili do štěrku, jen aby je kamera na chvili zachytila. Znám několik takových příkladů…
A jak vidíte budoucnost?
Závodníci jsou dnes inženýry tak zatíženi, že nemají čas, aby se ukázali fandům. Nezávidím jim to. Oni totiž nejen že nemají čas – oni z toho všeho zdaleka nemají ani takový špás, jako dříve my. Když si vzpomenu, co jsme se se Stuckem a Questerem navyváděli. I my jsme byli tovární jezdci a přesto byla legrace na prvním místě. Dnes je sport prostě příliš přetechnizovaný. Ohledně aktuální krize v DTM si myslím, že udělají na rok pauzu a pak se budou snažit začít s novým konceptem znovu.
Vy osobně jste si v motorsportu splnil všechny sny?
Naprosto. Mohu říci, že jsem si zajezdil s vozy všech tříd – dokonce s formulí 1. Když jsem v polovině 90. let končil s profesionální kariérou, tak mi Ferrari-Germany darovalo několik kol v Alesiho Ferrari-F1. Na Nürburgringu jsem směl jet 12 kol. Ujel jsem jich ale 18 a potom jsem jim napovídal, že jsem neviděl šachovnicovou vlajku, protože jsem se musel soustředit na instrumenty. Prostě se mi nechtělo zůstat stát…
Text a foto: Roman Klemm
